Sklářské techniky I.

Ruční výroba skla je jedno z historických řemesel, které přežilo až do dnešního dne v téměř nezměněné podobě. Nejen podoba výsledného produktu je absolutně unikátní, to samé lze tvrdit i o procesu jako takovém. Vybraná technologie, která je nástrojem pro umělecké vyjádření se občas stává až experimentální. Právě tento faktor může vést k objevování zcela nových technik a k následnému vytváření neobyčejných kusů. 

Nejznámější technikou je foukání skla pomocí píšťaly, která se datuje už od 1. století před naším letopočtem. 

Jsou zde dvě hlavní výrobní metody: volné foukaní a foukaní do formy.

Jednou z prvních metod práce se sklem bylo volné foukání. Tento proces se skládal z ručního tvarování žhavé hmoty.

Přesto, že je tato metoda fyzicky náročná, umožní umělci kontrolovat celý proces a dává svobodu k případnému experimentování s vlastnostmi skla. 

Lepším řešením pro sériovou výrobu skla je foukání do formy. Roztavené sklo nabírané pomocí sklářské píšťaly je ihned umístěno do předem vytvořené formy ze dřeva, železa, nebo jiného vhodného materiálu. Sklo je poté vyfouknuto do požadovaných rozměrů. Po chvilce se forma otevírá a sklo se přenáší do pece, kde během pár hodin dochází k postupného vychladnutí. 

Foukání do formy se v praxi běžně užívá pro užité umění, jako je například nádobí, nebo pro vytváření sériové výroby stejného návrhu. Sklo může být také tvarováno pomocí odlévání. Roztavené sklo se vlévá na nebo přímo do formy – kovové ( hliník, železo, bronz) písek nebo sádra. Povrch tuhnoucího skla zůstává hrubý. To lze následně upravit pomocí broušení, leštění a dalších dostupných technik. 

Tato technika je známá především pro sochařský charakter finální produktu s neopakovatelnými detaily. Sklo může být také naléváno do pískové či sádrové formy, což se následně může projevit v nejrůznějších strukturách na jeho povrchu. 

Fotografie: Bet Orten